Klinická smrt můj názor

17. dubna 2014 v 10:54 | Dája (Yoshikuni Ayumu |  bloguju
Jako velmi mladý člověk jsem byla se svou sestrou a ještě její malou kamarádkou, jsem byla na přehradě. Bylo léto, nádherný slunný den. Byli jsme na nafukovacím lehátko všichni tři a holky rozhoupaly lehátko a já seděla v zádu a zavrávorala jsem a spadla jsem uprostřed přehrady z lehátka do vody. Plavat jsem uměla celekm dobře, ale zalkla jsem se vodou a začla se topit.

Pokavaď už jste se topili (nic příjemného!!!) tak víte, že voda se dostane do plic, čím víc se snažíte volat o pomoc a vylézat nad hladinu vše Vás oslabuje a voda se dostává do plic, nastává smrt utonutím - zadušením. Když o tom dnes přemýšlím, určitě jsou i horší následky smrti, ale vždy je to velmi hrozné a trpíte. U tonutí by se dalo říct snad jediné, že netrpíte bolestí. Každopádně zemřít na udušení to je dost hrozné. Doma v rodině máme nemocné průdušky a astma, takže nejsme vyjímkou ani já, každopádně už tím dnes v dospělosti trpím opravdu minimálně.

Abych se vrátila ke svému příběhu. Topila jsem se a lapala po dechu, pro mě to byla neskutečně dlouhá doba. Holky se ani neotočily a plavalai stále dál, ani si nevšimly, že jsem vypadla (dodnes nepochopím). Každopádně snažila jsem se volat, či chtěla jsem volat, ale tím jak jsem se zalkla s vodou, tak jsme se topila. Cítila jsem jak mi voda stéká do plic, jak pořád polykám vodu. Snažila jsem se ji vyplyvovat a pořád jsme jí spíš polykala více a více. Cítila jsem studeno a pak najednou teplo na celé hrudi, teplo zalilo celý můj hrudník. Pak jsem se najednou ve vodě uklidnila, uklidnění přišlo úplně samo. Najednou mi přišlo, že slunce začlo víc a víc nademnou svítit, všude byo světlo a krásně hřálo, ničeho jsem se v tu chvíli už nebála, už mi nějak bylo jendo, že se topím, I když pořád jsme nějak věděla, že jsem ve vodě. To světlo bylo něco spíš jako pocit, tak krásný, něco nádhérného, něco co mě má rádo, rádo tak hrozně moc, jako vše láska světa. Něco co mě miluje prostě jaká jsem. ....

Pak už si na nic nepamatuji, vůbec na nic. Vím jen, že jsem se probrala na břehu, kde nějaká paní mě vytáhla z vody a říkala a´t jdu domů. Moje sestra si vůbec na žádnou paní nepamatuje a ani dodnes neví, že jsem vypadla z vody. Dnes mám pocit, že to musela být nějaká světelná bytost, nějaký strážný anděl. Jinak si to vysvětlit neumím.

Jako malá jsem nebyla věřící, dnes jsem a věřím a vše mně k tomu vede, že Bůh, Ježíš, nebo prostě něco po životě opravdu je. Po probuzení na břehu si pamatuji jak zhruba týden či dva mě trvalo se nějak dostat do těla, měla jsem pocit, že tu nejsem dobrovolně, hrozně moc jsem chtěla jít zpět do toho světla, měla jsem pocit, jako, že to světlo je domov a tady kde žiju je jen nějaká v tu chvíly nedobrovolná návštěva, kde jsme být už nechtěla. Chodila jsem vysloveně jako duše bez těla. Pak to samovolně odeznělo a já se hodila do normálu.

Nevím jestli jsem se přestala bát smrti, jako takové, to říct nemohu, každopádně nějak vím, že něco prostě tam je a jedno jestli budu potom díky nějaké reinkarnaci žít dál v jiném těle nebo ne, ale vím a to si jsme tím jistá, je tam něco, co nás miluje a má rádo. Rádo tak jinak, než matka své dítě. Tohle je úplně něco jiného. Je to prostě všemožná láska, obrovská jak celý vesmír.

Vím, že to nebyla klinická smrt, ale bylo to setkání se smrtí, něco podobného jsem zažila ještě něco , ve 14 letech jsem si rozsekla hlavu pádem o dlažební kostku na chodníku a ztratila jsem vědomí, na cca 10 minut - 15, viděla jsem spoustu barev teré se mi splývali nějak dohromady a tvořily nějaké obrazce, něco jako krasohled, takovéto kukátko, dalekohled, kterým točíte a ono to vytváří barevné obrazce z kamínků, tak něco podobného. Žádný tunel jsem neměla ani světlo, ale zase jsem viděla sama sebe jako malé dítě a utíkala jsme překrásnou zahradou, loukou. Všude byly překrásné květiny, ke kterým jsem mohla i čuchat. Na jednu věc si v tom bezvědomí pamatuji, utíkala jsme pořád po té louce a najednou mi tam nebylo pěkně a dostala jsem strach a nebe se začlo bouřit jako před bouřkou, otočila jsem se a se strachem jsem utíkala zpět. Pak jsem se probrala na chodníku, kde chodili lidi. .....

Tak tohle je můj příběh, který se mi opravdu stal. Je jendo zda uvěříte, ale stalo se to.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 muj-jidelnicek-hubneme muj-jidelnicek-hubneme | Web | 17. dubna 2014 v 11:08 | Reagovat

Je to zajímavé, co se se člověkem v bezvědomí děje, ale ta paní, co tě vytáhla z vody, je skutečně záhada. Někdy je lepší nesnažit se všechno vysvětlit.

2 Erička Erička | Web | 17. dubna 2014 v 13:46 | Reagovat

Pro lidičky, kteří nevěří, je tento příběh neuvěřitelný, ale díky bohu, tyto zázraky se opravdu dějí a člověk by si měl uvědomit, jaká je krásná bytost a má zde určitý úkol :)

3 Ko Ky Ko Ky | Web | 17. dubna 2014 v 20:06 | Reagovat

to jsem moc ráda,že je ti můj blog velkou unspirací:)ať ti to v práci uteče;)

4 Ko Ky Ko Ky | Web | 17. dubna 2014 v 20:10 | Reagovat

to je dost zvláštní:-o

ale hlavně,že se ti nic nestalo a jsi v pořádku;)

5 Ko Ky Ko Ky | Web | 18. dubna 2014 v 5:44 | Reagovat

to mi je moc líto,že takhle do úmoru musíš pracovat:/ a to je z nějakého důvodu, že potřebuješ peníze nebo máš nějaký problém?

6 Akky Akky | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 12:15 | Reagovat

Tak to je síla! o.O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama